Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem potkal ryby - o. Pavel /7.A/

12. 2. 2018

Jak jsem potkal ryby

 

Ota Pavel

 

Koncert

 

Pro každeho rybaře je vůbec nejlepši začit si něco s rybami už jako holka nebo kluk. Když ho

zasvěti do tajů rybařiny tata, strejda nebo nějaky převoznik. U nas to byl převoznik Karel Prošek z

Luhu pod Branovem, ktery se postupně stal našim strejdou.

Ten učil chytat nejen bratry Huga, Jirku a mě, ale take našeho povedeneho tatinka. Strejda Prošek se

v Berounce asi narodil jako vodnici a do Luhu přišel s velkou vodou. Měl krasny knir jak dragouni

a zvučny hlas a taky pěknou postavu. Dovedl všechno na světě. Orat a sit, dojit kravy, vařit uhliřinu,

najit hřiby a křemenače v době, kdy nerostly, převažet za velke vody, plest košiky, ulovit srnce,

zachranit lidi i promrzlou zvěř, dat hlupakům přes hubu, uměl se smat. Za velike vody převažel

parkrat porodni asistentku Flybertovou s jejim nepostradatelnym kufřikem. A taky věděl, jak na

ryby. Napichoval je z lodi za měsičnych noci na vidlice zvane grondle, stavěl jim do cesty vrše,

nahazoval šňůry a navenek je lovil na prut jak pan.

To bylo ještě za stareho Rakouska, kdy na křivoklatskem hradě seděl kniže pan Max Egon

Furstenberg a jedl Ohnivcův gulaš a popijel rakovnicke pivo. Prošek jako nejlepši rybař v kraji měl

od něho povoleno chytat všemi způsoby po cele řece. Jenom uhoře, kteři maji maso jako lotosovy

květ, musel odnašet na hrad. Měl na ně pytlik, ktery mu jeho žena Karolina ušila z kanafasu. Nosil

je žive podle Berounky na hrad. Brana se před nim sama otvirala jako před rytiřem. Vysypal uhoře

do vysmolene dřevěne kadě s vodou a občas dostal peniz ze zlata. Byl na něm cisař a cely peniz se

podobal slunci.

Pote, co odjel kniže v kočaře za čtyři cizi vrchy a čtyři cizi řeky, zakazali Proškovi chytat všemi

způsoby a řekli mu, že mu stači způsob jen jeden, a to prut.

Prošek měl dlouhy, žluty bambusovy prut. Bič bez navijaku. Šel proti tekouci vodě, aby ho ryby

neviděly, a občas praskal bičem a praskal dragounskyma fousama, a proto se tomu celemu způsobu

řikalo „na praskandu“.

V te době jsme tam přijeli našim vozem my. Otec Leo, matka Herma, bratři Hugo a Jiři a ja. To byla

cela naše rodina. Pozorovali jsme Proška od olši z druhe strany řeky. Pohyboval se na kluzkych

kamenech jako lovici vydra. Splavek lital na přesně určena mista. A ryby? Ty jako by vyskakovaly

samy z vody. Střibrni tloušti s červenym kormidlem ploutve u prdelky a elegantni parmy s

vousama. Nabřichatěle plotice z tišin a proudnici z proudů. Klouzali do siťky, svoboda končila,

přišel jejich pan, kral pytlaků. Tatinek nadšeně volal:

Hermo! To je koncert! Jako Kubelik.“

A razem vyrostly v me hlavě po celem břehu řady sedadel a v nich seděli pani v anglickych

kostkovanych pumpkach a damy v růžovych krinolinach. Vzdychali a tleskali při každe rybě:

Messieurs, mesdames, to je prave uměni.

Prošek chytil do přeplněne siťky posledni rybu, zapalil si retku a uklonil se.

Tribuny zmizely a on se přebrodil mělkou řekou k memu tatinkovi. Razem se měli radi, protože

tatinek byl taky pěkny kos. Dovedl dat hlupakům přes hubu jako Prošek. A co nedoved, to ho

Prošek naučil. Tatinkovi hrubian Prošek vyhovoval, protože cely život tvrdil, že fajnovi lidi stoji za

hovno. Domluvil se s Proškem, že budeme jezdit do převoznicke chalupy na letni byt k němu a

nikam jinam.

 

 

Moje první ryba

 

Prošek se vracel z hospůdky Anamo v naladě a prozpěvoval si vojenske pisničky. Uměl jich mnoho,

ve valce bojoval v Srbsku. V boku mu zůstala nevyndana střepina, ale ta ho přestala zlobit, jakmile

měl v sobě několik ostrych. Když dorazil s lodi k nam, dal vlčakovi Holanovi pusu na čenich a sedl

si pod vonici akat. Byl jsem tehdy na přivoze, braškove mě zase nevzali s sebou, vzali radši holku

Dašu, dceru Bedi Peroutky, ktera mě velice přehližela. Strejda se na mě podival zelenyma očima:

Pojď sem, prdelko!“

Pomalu jsem se k němu došoural, moc mě nemiloval. Nejraději měl Jirku, to byl uličnik podle jeho

gusta. Ja byl nejmladši, mazliček. Prošek se na mě patravě podival a vytahl z ušmudlane kapsy

kyselou okurku: „Tumaš.“

Vyndal jsem si prst z pusy a strčil tam okurku. Pozoroval mě. Pak vytahl placatou lahev a přikazal:

Cvakni si.“

Nic v ni už nebylo. Ale zatvařil jsem se blaženě. Neexistujici alkohol nas sbližil. Vstal a naznačil,

abych šel za nim do stodoly. Vytahl dlouhy liskovy prut a povidal:

Udělam ti prut. Mam ho pro tebe už dlouho.“

Vytahl z kapsy ostry nůž a dělal šmik sem a šmik tam a ja pozoroval jeho upracovane ruce, na

kterych chyběl prst, ktery si vlastnoručně ušmikl při řezani prouti na košiky. Viděl jsem jeho tvař,

zkřivenou bolesti, zase ho bolela střepina v boku. Ale alkohol na bolest mu došel. Dokončil prut.

Tehdy jsem nevěděl, že to byl můj nejcennějši prut, ale dnes to vim. Byl to prut dětstvi, kteremu se

nemohly vyrovnat pozdějši vyrobky americkych a japonskych tovaren. Přivazal na něj vlasec a

připevnil brk z husy a haček. Potom řekl:

U ostrova jsou okouni samotaři. Jdi tam, prdelko, a pocuchej jim hřivu. Ja tu na tebe počkam.“

Schoulil se do klubička a Holan mu dal hlavu do klina. Po pěšince jsem došel až k ostrovu. Bylo

před polednem, hřalo slunce. Navlekl jsem žižalu a nahodil prut. Nic nebralo, jen modrava šidla

usedala na stuliky a kdesi v zatočině hodovali mlaskajici tloušti. Bily brk ležel na hladině nehybně

jako bila loď za bezvětři. V duchu jsem mu vztyčil plachty a poručil kapitanovi, aby plul, aby ho

tahla po hladině barevna ryba. Ale brk stal, mně se kližily oči, jen občas jsem mžoural jednim

okem, zda ma bila loď už vyplouva.

Najednou se brk otřasl a udělal se kolem něho kruh. A znova a znova, jako by to byly signaly z

nesmirnych vodnich hloubek. Někdo si hral a laškoval s lodi, jako by nahazoval koženym řemenem

motory. Nebyla to tedy plachetnice, ale bila motorova loď. Pak brk zapanačkoval, stoupl si na hlavu

a nohy dal nahoru jak napůl potopena kachna. To už jsem prut křečovitě sviral rukama. Jistě to bude

okoun s hřivou, co tu bydli na samotě. Brk udělal zatim hups!, a zmizel. Ale bylo vidět, jak miři pod

hladinou ke stulikům. Sekl jsem. Prut se ohnul do oblouku a ja ucitil poprve v životě slastny tah

ryby. Po mocnem oboustrannem zapoleni se objevila zježena tlama. Byl to okoun, a byl veliky jak

kostkovana červena čepice, jenže byl take olivově zeleny a přes sebe měl tmave pruhy. Nesl sve

červene ploutve jako bojove zastavy a hrbem se podobal byku. Misto oči měl zlate žive penizky a

na hřbetě mu trčela zježena kopi. To nebyla ryba, to byl drak, opanceřovany rytiř s červenym peřim

na přilbě.

Vyvlekl jsem ho na travu a lehl si na něj, aby neutekl. Oba jsme byli zapasici kluci. Potom jsem ho

nesl slavnostně na přivoz. Pobodal jsem se o jeho kopi a z prstů mi maličko pryštila krev. Myslel

jsem na to, že strejda Prošek mě bude mit od dnešniho dne stejně rad, jako Jirku. Prošek seděl už na

lavičce a pil kozi vermut, mliko, na vyhnani alkoholu. Chvalil mě:

Jsi pašak.“

Stahl okouna a hlavu s kůži přitloukl na vrata stodoly. Aby všichni viděli, že se v Luhu pod

Branovem zrodil dalši rybař.

Vzal jsem stoličku na dojeni a sedal jsem pod trofeji cele dny. Když šel někdo na přivoz, kašlal

jsem a smrkal, abych na okouna upozornil. Sklidil jsem spoustu slavy. Přišla i holka Daša, dcera

Bedi Peroutky. Dala mi pusu na tvař a pronesla:

Jsi opravdovej frajer.“

Jednou v noci však trofej zmizela neznamo kam. Je možne, že ji sežrala kočka Andělka. Ale spiš je

pravděpodobne, že ji sundal z vrat můj milovany strejda Prošek. Měl už meho chlubiveho počinani

plne zuby a začinal jsem mu byt zas protivnej.

 

 

Můžou tě i zabít

 

V Buštěhradě byly rybníky dva. Oba rybníky dělila hráz s topoly a silnice. Nový rybník mě nikdy nelákal. Měl takové studené břehy, převážně z kamenů a cihel. Starý rybník byl jiný. Část břehů měl z husích trávníčků. Voněl potůčkem, který do něho přitékal kolem Opltovic hospody, a čpěl močůvkou, vytékající ze selských stavení. Voněl starými vrbami a bahnem, ve kterém si kapři vyvalovali pupky, a voněl pivem, které tu šumělo v blízkém pivovaru. Ve středu mé pozornosti plavali kapři, kteří sem byli nově vysazeni. Nemohl jsem zapomenout na křivoklátského okouna a bojovné parmy, které jsem kdysi chytal. Ryby mi pluly v krvi, chtěl jsem zase lovit. Na Buštěhradě nebylo kde. Nikde neteče pořádný potok ani řeka. Jsou tu jen rybníky s výstrahami, že chytání ryb je zakázáno.

Díval jsem se na kapry, jak bezstarostně bloumají vodou a jak zřejmě o ničem nepřemýšlejí. Stěhovali se v rybníce z místa na místo a jezdili v houfu jak vojska. Cestovali v kruzích a pásli se. Když se stíny topolů sklonily k mému rybníku, vylezl jsem si na vrbu a tiše jsem jim vyprávěl. Zdálo se mi, že špicují uši a naslouchají. Byli krásní, mosazně zlatí, a když dělali stojky a kotrmelce na hlavě, viděl jsem jejich žlutá, vypasená břicha. Zaměstnanci pivovaru jim je přikrmovali mlátem.

Tenkrát jsme potřebovali příjemné, tučné kapří maso pro sebe a na výměnu. Za mouku, chleba a za cigarety pro maminku. Žil jsem už jenom s maminkou, ostatní byli v koncentráku.

Stále jsem kapry dost neznal. Musel jsem vědět, kdy mají dobrou a kdy špatnou náladu, kdy mají hlad a kdy zas plný břich a kdy mají chuť si hrát. Musel jsem vědět, kde plují a kde je marné na ně čekat.

Už jsem měl nachystán pevný krátký proutek, vlasec, splávek a háček.

Nemohl jsem začít, dokud nepoznám své nepřátele. Nepřátelé nebyli kapři, ale především lidé. Z oken zámku se ozývala sladká německá gramofonová píseň Lily Marlén a k hostinám se podávali právě kapři. Ve městě žilo několik udavačů a ti měli okna dokořán, aby nic nepřeslechli a o nic nepřišli. A taky bydlel v Buštěhradě pan František Záruba, který kapry hlídal. Byl to první porybný, se kterým jsem se v životě setkal. Musel jsem ho poznat jako ty kapry. Kdy má dobrou náladu a kdy špatnou, kdy chodí jíst, kdy chodí k rybníkům, a kdy tam ani nevkročí. Musel jsem se s ním seznámit. Narazil jsem si hluboko dědečkovu starou bekovku, oblékl jeho ošumělé šaty a kulhal jsem. Nesměl si mě vštípit do paměti. Když jsem ho poprvé spatřil, ustrnul jsem. Byl přihrblý, měl snad hrb jako zvoník od Matky Boží V Paříži, ten ubohý Quasimodo. A byl malý. Nemohl dělat dlouhé kroky ani skoky, nedovedl rychle utíkat. Nikdy by mě nedohonil. Ale od maminky jsem věděl, že někteří tito lidé mohou být moc zlí. Mstí se lidem za to, že je poznamenal bůh.

***

Chytil jsem několik dalších kaprů a dostal jsem strach. Všichni z naší rodiny byli už v koncentráku, anebo byli mrtví. Babičku Malvínu, která vyčítala dědečkovi Ferdinandovi, že chodí na mariáš, prý zplynovali v Osvětimi. Když jsem ležel ve své studené posteli, zavřel jsem oči a viděl šedé letadlo typu Heinkel s černými kříži na křídlech, jak vrhá bomby. Potom jsem si vzal trepky a chodil tiše po tom strašně velkém, prokletém mrtvém domě. Našlapoval jsem kolem své drobné spící maminky, která obrovsky trpěla jenom proto, že si jednou vzala před bohem Žida a nechtěla se s ním před lidmi rozejít. Pozoroval jsem ji, měla už vrásky na čele, dělala tu nejtěžší práci na polích. Možná, že dnes vůbec nevečeřela. Vypadala jak drobné dítě a já jsem si připadal dospělý, jediný a poslední muž v domě.

Sešel jsem po kamenných schodech do přízemí a našlapoval jsem kolem dveří, za kterými nikdo nebydlel, jenom duše mrtvých. Tady kdysi žila slečna Hassoldová z pošty, teď odpočívá na buštěhradském hřbitově. Všude pavouci s kříži na hřbetech a pavučiny. Vešel jsem do kvelbu. V kameninové díži plaval poslední kapr, kterého jsem chytil. Jezdil jen v krátkých úsecích sem a tam, když narazil otupělou tlamičkou na kamennou stěnu, vracel se zpátky. Mě si vůbec nevšímal, jako by věděl, že jsem mu vyprávěl pohádky o tom, že je ve světě ráj, a potom jsem ho podvedl jako ostatní lidé, kteří slibují ráj.

Zítra půjdu znovu k rybníku a dám sem bratříčka a sestru. Všichni budou mít zlaté oči a budou jimi svítit jak lucernami.

Druhý den navečer, kdy se zavřela zámecká okna a kdy Záruba usedl k večeři, vzal jsem zas svůj krátký proutek a šel na hráz. Kolem topolů, z kterých padaly dolů lupínkové lístky, a kolem pana Oplta, který stál na hrázi a hulil.

Z vrby jsem chytil prvního kapra. Objevil se, vcucnul těsto a potápěl se jak ponorka. Dal jsem ho do brašny a přikryl hadrem, aby sebou neplácal. Když jsem se pokoušel o druhého, objevil se Záruba. Nebyl tedy na večeři. Byl u rybníka a číhal na mě. Běžel od studny a křičel:

"Stůj! Stůj, darebáku!"

Utíkal těžce a pomalu. Vzal jsem proutek a vyrazil jak závodní kůň. Doběhl jsem až k Opltovi stojícímu pod stromy. Oplt mi mlčky ukázal na otevřená vrátka svého dvorku. Řekl:

"Zamkni se do kůlny!"

A za chvíli jsem slyšel, jak Záruba sípá a jak se s Opltem o něco přou. Slyšel jsem také bratříčka kapra, jak v brašně oddychuje, ale sám jsem skoro nedýchal. Měl jsem strach. Lidé jako Záruba jsou zlí. Můžou tě i zabít. Pan Oplt mi otevřel asi za hodinu, mohl jsem jít klidně domů. Příští den jsem šel znovu, protože jsem si myslel, že by nikoho nenapadlo, že budu mít takovou drzost. Oplt tam už nestál, zřejmě s tím nechtěl mít nic společného.

***

Poklesla mi kolena. Chytil mě za ruku, čekal jsem ránu klackem, a tak jsem se skrčil. Ale nic se nedělo. Vzhlédl jsem k němu. Nařizoval mi důrazně:

"Křič!"

Zprvu jsem nechápal.

"Tak, krucinál, křič!"

Pochopil jsem. Musel jsem křičet pro Němce v zámeckých oknech a pro udavače. Křičel jsem, jako jsem jednou slyšel kvičet prase, když ho zabíjeli u dědečka Ferdinanda z browningu a ani první a ani druhou ranou ho pořádně netrefili. Ječel jsem už opravdově, tak jako jsem se dřív pokoušel důrazně běžet. Záruba stál u zdi a švihal vzduch tvrdou krátkou holí. Potom se mnou zacloumal a řekl:

"To stačí."

Stáli jsme teď proti sobě a prohlíželi jsme se. Byli jsme dva poslední v tomto městě. On poznamenaný bohem, já ocejchovaný nadlidmi. Zeptal se:

"Co tatínek? Píše vám z koncentráku?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"A co bráchové?"

Zase jsem zavrtěl hlavou.

Pak se pan Záruba opřel o zeď, klidně si zapálil cigaretu jak někde na lázeňské kolonádě a pronesl delší řeč:

"Do Starého rybníka už nechoď. Nový rybník je také krásný. Můžeš chytat od sedláckých stavení. Tam tě nikdo neuvidí, je to tam úplně bezpečný. A kapři z Nového rybníka jsou, myslím, dokonce chutnější. Ale choď tam jenom za tmy, když nesvítí měsíc." Koukal jsem jak u vytržení. Přikývl jsem, že to tak udělám. Potom dodal:

"A teď už jdi a kulhej. Kulhej až domů, jako tenkrát, když jsme se poprvé potkali a ty jsi měl tu velkou čepici naraženou až po uši a kulhal jsi, abych tě nepoznal. Víš, tenkrát, jak sis mě prohlížel."

Usmál jsem se na něho. Ten úsměv bylo to jediné, co jsem mu mohl dát. Slyšel jsem, jak mi říká na cestu:

"A do těsta přidávej kaprům anýz. Mají to rádi a rychle berou."

Kulhal jsem nahoru uličkou.

A on se vydal dolů ke Starému rybníku. Švihal si přitom holí a pískal tu známou, krásnou německou píseň o Lily Marlén. Byla to opravdu krásná písnička, jenom na ní vadilo, že ji tolik milovali příslušníci SS.

Šel jsem domů, kulhal jsem a prohlížel si Nový rybník. Kapři si teď navečer hráli při hladině a dělali na něm kola veliká jak kola od vozu anebo od trakaře. Tihle kapři budou na těsto s anýzem určitě brát. Jenom musím počkat pár dní, než nastanou tmavé noci.

 

 

 
 

 


Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 74641
Měsíc: 1078
Den: 27